Byla to pohnutá doba, v hlavách národů Evropy ještě doznívalo víření bubnů na konci nejděsivější války, kterou kdo pamatoval, noční můry, která trvala třicet let. Lidé lačně toužili skoncovat s válečným běsněním, nahradit strach krásou a namísto hrůzy nastolit vládu harmonie. A právě tehdy, jednoho dne když 17. století bylo asi tak v půli, biskup olomoucký Karel II. Lichtenstein – Castelcorno usedá ke stolu ve své pracovně, nad plány italských architektů. Vzrušeně vstává a latinsky diktuje dopisy. Pergameny hořící nedočkavostí, plné tvůrčího napětí a potřeby podělit se o pocity hrdého otce rodící se myšlenky, která zvolna přerůstala v čin. Karel oznamuje Evropě, že na dříve neplodné a bažinaté půdě za hradbami tehdejšího města Kroměříže vzniká nevídaný div, Zahrada Moravy – Hortus Moraviae, spojení přírody a lidské práce s hlubokým fillozofickým podtextem.