Zahrady

Napsali o zahradách:

Krása jako dědictví i dluh

Nespěchat? Jistě. Umět se zastavit? Určitě. Snad i víme jak. Víme ale kde?
Zastavíme-li se mezi regály v nákupním centru, nemá takové spočinutí valnou cenu. Navíc zřetelně evidujeme, že překážíme.

Chceme-li se zastavit, nezbývá, než se před tím vrátit. Do doby, která kdysi také byla poznamenána shonem, ale ve vzpomínce už je momentkou, která zachycena v architektuře, v půdorysu zahrady, anebo například v kresbě klidně trvá. Víme, že u nás v Kroměříži je takový návrat a zastavení v něm možné, neboť jsme dědici zaznamenaných vzpomínek. Je-li člověk dědicem, bývá zároveň dlužníkem. A protože se už nemůžeme odvděčit těm, co nás na cestě předešli, dlužíme těm, kteří přijdou.

V co krásného se může proměnit náš dnešní shon? Je v našem spěchu a úsilí něco víry? Je v našem úsilí tlukot srdce, netrpělivého po kráse? Pak vedle zámku či zahrady po předcích zdědí ti příští určitě něco i po nás. Něco, co jim umožní se vrátit z toho jejich spěchu a spočinout s námi, minulými. Není našim úkolem radit, co po nás má být ceněno, jako ti před námi nemuseli vědět, čeho po nich si povšimneme my. Úplně postačí důstojně být sebou, věřit v krásu, která je vnitřním světlem, co nepomíjí. Třeba se to nepodaří vždy a každému. Někdy někomu ale určitě ano. A možná nejde o věčné světlo, ale o jiskru, která vždy nanovo přeskakuje. Nevíme. Je to tajemství. Zdá se ale jistým, že jsme jeho součástí a že by bez nás nebylo. Smělé? Jistě.
Ivan Hoffman

Umění a domov

Aby se pro nás určité místo na Zemi mohlo stát domovem, musíme se v něm cítit klidně a bezpečně, zároveň nás ale musí dokázat stimulovat svými podněty a k tomu všemu by nám mělo umožnit splynout s ním v pevné identitě.

Asi není náhodou, že podobné vlastnosti jako skutečný domov má také skutečně umění.
Umění a domov mají tu společnou vlastnost, že vedou člověka spolehlivě po neklidné cestě k oáze bezpečí, ve které dokáže vzdorovat bláznivým poryvům vichřic neklidného světa. Dávají mu pevný bod, díky němuž se pak už ani v té největší nepohodě neztratí. Domov i umění dokáží vytvořit svůj vlastní svět, který je stavěn přesně na míru člověka, takže působí zároveň přirozeně a útulně a zároveň smírně a konejšivě.
Přitom nejsou místem skleslosti a letargie. Umění i domov dokáží stimulovat stále novými podněty. Skutečný domov na nás působí neustále novými impulzy o kterých mohou jen snít mnozí z těch, kdo se za vzrušením trmácejí do dálek stále větších, vyšších a nedostupnějších. Náš domov, nejdůvěrněji známé místo na nás působí v každé roční době stejně podnětně a vzrušivě jako ta nejdokonalejší a  nejrafinovanější umělecká díla. Dokáže nás probouzet do stále nových světů a umožňuje nám zažívat ve zdánlivé každodennosti nová a nová dobrodružství poznání.

A konečně je umění právě tak jako domov místem jako stvořeným pro to, abychom si s pomocí jeho darů dokázali vystavět svoji vlastní osobnost. Jsou zdrojem, ze kterého čerpáme stavební kameny pro svoji vlastní identitu. A dobrou zprávou je, že oba tyto zdroje jsou podobně bezedné a naprosto stejně  nevyčerpatelné. Díky nim můžeme neomezeně růst, aniž by to bylo na úkor kohokoliv druhého. Není na světě mnoho jiných příležitostí k tak neomezenému a neagresivnímu růstu.

Pokud by domov zůstal bez umění, něco by mu chybělo. Působil by smutně a prázdně. Jeho klid by nebyl ničím oživován. Pokud by umění bylo bez domova, také by nám v něm něco scházelo. Vzrušovalo by nás, ale nekonejšilo.

Naštěstí jsou místa, kde se kouzlo obojího vzácně prolíná, nečekanými způsoby se doplňuje a navzájem umocňuje. Ukryta ve stínu zahrady Moravy, schraňuje Kroměříž po dlouhá staletí doklady rozvoje ducha, aby je neporušené a rozhojněné předalo dalším generacím, které budou zajisté toužit po umění a potřebovat domov neméně než my.
Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.